Jan Pelikán

Touto galerií, bych chtěl ,,vypustit do světa" to nejlepší co vzniklo na letošní cestě na Ukrajinu - Podkarpatskou Rus. Najdete zde něco málo přes 100 fotografií, které jsou pořizované jak na digitální fotoaparát, tak na analogový fotoaparát, LOMO fotoaparát Diana MINI a v neposlední řadě zde najdete i scany POLAROIDových fotografií, které jsme si z Ukrajiny přivezli. Jednotlivé bloky fotografií jsou proloženy texty z našeho cestovního deníku. Je to celkově poměrně dlouhé, ale doufám, že i přesto záživné!

foto: Jan Pelikán + Klára Burešová (většina LOMO)      text: Jaroslav Bartoš 

16.8.

O půl 9. se loučíme na nádraží, 20.55 už sedíme na zadní pětce autobusu, Lachtan sedí před námi s nagelovaným romem, jehož vlasy se lesknou jako kulečníkové koule. 

17.8.

7.03 odpočíváme na nádraží v Michalovcích, zlí jazykové a jejich michalovské hodiny ovšem tvrdí, že už je 11.05. Maník zde nemá půlku hlavy, maník č.2 zapíjí snídani moravskou slivovicí. Svádí nás dívka s kříži na kolenou a směje se nám její bosá kamarádka. V 12.45 jsme v Užhorodě, píšeme pohledy, potkává nás žebrák – pít vodku se (ne)vyplácí, aneb methylalkohol dělá divy, u veksláka měníme eura za hřivny a jedeme busem značky ETAЛOН do Rachova. Jízda opravdu stojí za to. Vystupujeme z autobusu.  Vkročili jsme do opravdové Ukrajiny, místní na nás koukali dosti zvědavě, jejich pohledy z přeplněných starých vojenských dodávek nás začaly ujišťovat v tom, že jsme opravdu jinde, motorky zde používají nejen dospělí, ale zejména malí kluci. Po 8. hodině brodíme řeku a poprvé kempíme. Řešíme, co s jídlem. Po neúspěšném věšení na větev ho necháváme profesionálně vedle stanu (!!!)

18.8.

Ráno snídáme a vyrážíme dál. Brodíme řeku, chceme si něco stopnout, ale velká auta vymizela a jezdí jen žigulíci a jeden plný autobus. Cesta je prašná, občas bahnitá, zkrátka polňačka. Hledáme vodní nádrž, bohužel marně. Mapy asi nebudou úplně přesné. Matesovi praská bederák a Jardu B. píchá vosa… Teče první krev – Mates se řeže při opravě bederáku. Uhýbáme z plánované cesty přes lávku, dorazili jsme ke kápovi borůvkářů, který čeká, až jeho ovečky donesou z Černé hory borůvky. Radí nám cestu lepší. Začal smrtící výšlap. Potkáváme místní, naprosto naložené borůvkami, ke konci se prodíráme skoro neprostupnou klečí a slyšíme jakési disco. Zjišťujeme, že to jsou zvonce stovek ovcí na pastvě. Na hoře nacházíme krásné jezírko, u kterého se rozhodneme tábořit. Mates, JJK, Klára a Lachtan se odpojují prozkoumat Čertův hrad – rozpadlinu na vrcholu Pop Ivan Černohorský. Já hledám dřevo na skromný oheň a Peli se vydává fotit. Pozorujeme krásný západ Slunce, usínáme asi až ve 2 ráno, protože je pořád strašné světlo od Měsíce. 

19.8.

Po probuzení nacházíme v ešusech místo vody led… Výhled je fascinující, ať děláme, co děláme. Vaří se čaj z borůvek a brusinek. Před 10. vyrážíme na Hoverlu, po cestě jsme si za cigáro vyslechli radu, kde nabrat vodu. Potkáváme první Čechy. Říkají, že jezero je ještě daleko. Bylo. Kousek od jezera se potuluje stádo koní, Peli opět neváhá a fotí krásné fotky. Jdeme dál, docházíme konečně k jezeru, kde je kůň blbeček, obědváme, on chodí kolem nás, ovšem jídlo nechce, nechává se hladit, lidé se nás dokonce ptají, zda je náš, neohrožení Rusové na něj lezou a dělají odvážné fotky, na kterých jsou zachyceny jejich manželky v pseudoakrobatických polohách. Vykoupali jsme se, JJK doplaval dokonce až do poloviny jezera. Nabíráme vodu a přichází krize. Nakonec se hecujeme a vyrážíme.  Chceme zakempit pod Hoverlou, ale Jarda B. se utrhl, dochází kousek před ní a přesvědčuje všechny, že ji zdoláme ještě dnes! Došli jsme až na Hoverlu, po cestě potkáváme další Čechy, kteří nám radí, že na druhé straně hory je útulna. 18.40 – 19.00 zdoláváme Hoverlu, fouká tu, je tu kosa a osamělý-nesmělý Rus z Moskvy s dobrým foťákem. Fotíme se, zpíváme hymny a necháváme peníze v desce + české stopy (čtyřlístek, etiketa novopackého broučka a jízdenka pražské dopravy) Jdeme dolů a nacházíme útulnu. Za jasného úplňku k nám přichází bílý pes. Je ovšem velice krotký. Matesovi a JJKemu se ho zželelo a dávájí mu paštiku. Vaříme těstoviny (nalezené u jezera) s borůvkami, jsou výborné. Jarda B. dopisuje deník za doprovodu červeného světélka. 

20.8.

Okolo 8. se probouzíme, pes před útulnou hladově kouká, dostává paštiku od Matese, už se radujeme, že nás bude 7, ale z psa se vyklubal had, vycítil další turisty a odbíhá k nim. Ještě než vyjdeme, potkáváme staré známe Čechy z Užhorodu. Vidíme ovce i s pastevci. Měníme plány – místo do Kvasů jdeme do Jasini, asi hodinu jdeme ve stádu ovcí, docházíme do salaše, kde Jarda B. ztrácí hůl, nejlepší, jakou kdy v životě měl. Chlapci v salaši pak, ale dává tyčinku Snickers a odkupujeme výborný ovčí sýr a tvaroh za 120 hřiven. Kousek popojdeme a odpočíváme. Jarda hledá hůl, ale marně. Potkáváme 2 Bělorusky, odvážnější byla opravdu pěkná (příští rok vyrážíme asi do Běloruska). Stavíme kousek od stanoviště, kde je spousta rozbořených domů, potkáváme paní s povozem taženým koňmi, která nám říká, že její manžel zrovna dojí. Stavíme stany, koupeme se v řece a kupujeme pivo v místním rozestavěném obchodě, odkud se line disco-techno sound. Děláme oheň a zpíváme písně od Svěráka a Uhlíře.

„Dívky zde jsou buď hezké, nebo mají knír"   - T. Stavrovský

21.8.

Vycházíme z tábořiště, jdeme podél řeky (asi přítok Tisy), nacházíme sezení s kadibudkou. Docházíme do vesnice Lazeščina, kupujeme okurky a rajčata,ale bohužel nám kvůli tomu ujíždí bus. Naštěstí nás jeden místní vezme za 5 hřiven do Jasini. Zde si dáváme k obědu smažené placky, plněné brambory, masem, či marmeládou, dokupujeme zásoby a vyrážíme v autobuse, kterému zřejmě blbne topení a my zažíváme lehkou saunu až do Tjačevu. V buse zkoumáme dívku s krásnýma černýma očima. V Tjačevu Klárce místní švihák za almužnu věští budoucnost z dlaně: „2 děti, 2 muži, jen jednoho však opravdu miluješ, s druhým jsi, ten však s jinou Tě podvádí, jsi chytrá jako zmije a do čeho se zakousneš, to nepustíš“ Odjíždíme do Úsť Čorné, po 2 km odchází v autobuse otevírání dveří. Po útrapách dojíždíme do Ú.Č., bavíme se s týpkem, co 15 let pracoval v Hradci Králové a dostáváme info, jak do Koločavy. Potkáváme dva Čechy, kteří se zrovna vracejí. Mračna se stahují, váháme, kde stanovat, nacházíme jakousi rovinku v lese u potůčku, rozděláváme stany, začíná pršet, Lachtan přichází se slivovicí ze svého osamoceného stanu a luštíme křížovky. Lachtan odchází, Jarda B. počítá do sta, poté s Pelim předstírají medvědy, ostatní stany utichají, napětí by se dalo krájet, až to s Pelim nevydrží a vybuchují smíchy. Za chvíli se již opravdu spí. 

,,Koho hovno sežere, na toho je hodnej.“   - J. J. Kralický

22.8.

Vstáváme až okolo 9, protože stále prší, pereme si prádlo v dolním potůčku, snídáme, myjeme si vlasy a vycházíme až těsně před 12. Dostáváme se do tempa a hodiny vytrvale zdoláváme kopec. Ve výšce okolo 1400m nacházíme tábořiště a sušíme vyprané prádlo. Po 2 hodinách se zvedáme a docházíme konečně na krásné poloniny, kde nejsou ani kleče, jen borůvky a brusinky, stavíme u stáda koní, přemýšlíme o životě, atd… Pokračujeme dál, nepotkáváme ani živáčka. Scházíme tvrdě vyšlapané metry a docházíme k roubence, kde telefonicky vytížený pán radí, kde si nabrat vodu, všichni až na Jardu B. šli, on pozoruje štěkajícího psa Hektora a poslouchá nepřetržitý telefonát, všude jsou tu lívance od koní, opravdu všude, musí sedět na pařezu, protože jinde to nejde... Zbytek se zatím vrací s vodou, nabízíme pánovi cigarety, ale on je Jura a nekouří. Po 200m rozděláváme stany, vaříme na ohni, který ne a ne pořádně se rozhořet. JJK vaří polentu na svém 50 let starém ešusu po babičce a rozhodne se, že z něj vaří naposledy, jelikož vrstvy vylučovaného cínu jsou již neúnosné. 

23.8.

Vaříme čaj v „čistém“ ešusu od rýže, poté Lachtan odchází k potůčku. Matyáš učí Jardu B. nové pěvecké metody. Okolo 11 se odchází, Jarda B., Peli a Klárka si občas zkrátí cestu po vrstevnicích až jednou, v půlce si řeknou, že vylezou taky na kopec. Byl to hloupý nápad. Jarda B. je rozladěn tak, že musí až sprostě nadávat. Blížíme se ke Koločavě, na hoře vidíme osamocený vojenský náklaďák. Potkáváme Bělorusy, kteří nám dávají směr. Po chvíli kempíme a prochází kolem nás spousta Čechů i vytáhlý nesympaťák. Obědváme poslední zbytky. Do Koločavy zbývají 4 hodiny cesty. …Po 2 hodinách zbývají ještě 2 km. Odpočíváme na louce, na které se nám skýtá krásný pohled na celou Koločavu, která se táhne asi 10 km. Matyáš hraje na flétnu, já na haroniku, fotíme se, JJK dostává další lekci z „Rychlokurzu focení s Pelim“. Scházíme dolů. Začíná nás dohánět trudomyslnost. Míjíme restaurant,  u kterého se dějí nechutné komerční věci, kdy vytáhlý turistický Čech, který musí všechno zkusit, hraje na alpský roh. Už nám začíná vadit i otravná dětská hláška „Ahoj bonbon“. Po 2 km docházíme k ukazateli, který říká, že četnická stanice je ještě 2 km daleko. Po jednom km dáváme pivko v místním café-baru a vymýšlíme, co dál. Docházíme do četnické stanice, kde točí Ježka, dáváme si boršč, který je vynikající, dále: 3x koločavský bramborák s masem, varenyky plněné bramborem, palačinky s masem, kvašené zelí, sladké palačinky. Odcházíme okolo 10 hledat nocoviště. Brodíme se přes řeku, po příchodu rozděláváme palatky (stany).  

24.8.

Ráno Lachtan dělá čaj, brodíme řeku a jdeme na zastávku. Zde dlouho vyčkáváme na bus, Klárka se Stavrou prozkoumávají místní butik. Chlapci popíjejí ШНAПС a ЧAЙ. Okolo půl 1 nám staví taxi, které stojí 300 hřiven. Jedeme průměrnou rychlostí 100 km za hodinu. V Chustu nasedáme do busu do Mukačeva, který kočíruje místní Sagvan Tofi. Pozorujeme krajinu. V Mukačevu si dáváme smaženkový oběd. Hledáme podle fotografie dům příbuzných JJK. Když stojíme před ním, JJK ťuká na okno, jelikož dům nemá zvonek. Vykoukne neznámý mladík, po JJKeho neohroženě položené ukrajinské otázce vykoukne z okna Kori-bratranec babičky od JJK, shlédne foto a za chvíli radostně objímá veselého JJK. Seznamujeme se s rodinou, zapíjíme vodkou, Peli tvoří foto na polaroid, podobné jako to z roku 1980, podle kterého jsme dům našli. Následně nás Kori provádí krásným Mukačevem. Sedíme spolu, vedle sebe u jednoho stolu a pijeme kolu. Teda vodku. Domácí Sergej - onen neznámý mladík z okna přináší domácí pálenku dělanou z šlupek od vína. Peli učí hyperaktivního Viktora (syn Sergeje) fotit. Jdeme spát, Klárka, jelikož je dívka, musí spát odděleně, není totiž oddána žádnému z nás. Viky dále vyšiluje, JJK používá hroznový cukr, aby ho zklidnil, to ho však nečekaně ještě více nabudí a když nám asi po čtvrté přeje dobrou noc, už se nevrací (Jako třikrát před tím). V noci mají chalani sušáka a chodí jeden za druhým doplňovat tekutiny na záchod. Součástí jejich stezky je i Jarda B. a bohužel to občas pociťuje.

25.8.

Ráno se nikomu nechce vstávat jako prvnímu. Až když přijde budíček – Viky. Klárka noc také přečkala, bohužel prý slyšela z okna něco jako vraždu ženy. Snídáme jako králové, od vajíček, po různé druhy uzenin a chlebů až k výbornému čaji. Vycházíme s Korim kupovat suvenýry. V sekáči oblečení - 7 hřiven/kg, je legrace, Matyáš se na okamžik stává fundamentalistou, dále kupujeme ještě nějaké drobnosti. Vracíme se, loučíme a jdeme na maršrutku a s ní do Užhorodu. Zde zjišťujeme, že vlak je plný, my jsme v klidu, domlouváme maršrutku a taxi, nakonec volíme tágo. Veze nás na hranici, kde stopujeme. Tým alfa (Mates, Stavra, Klárka) odjíždí jako první. Zbytek po chvíli stopuje týpka v oktávce jménem Staňo, který nás vezme přes hranice, dokonce až do Michalovců. Je to Slovák, hodně vypečený. Na hranicích čekáme dlouho v koloně, on říká svůj příběh – byl to voják, slévač, svářeč, pracoval v Liberci, v Novém M. na Moravě a možná pojede aj do Kutné Hory. Jeho řídicí páka má tvar kobry. Za hranicemi odkrývá svá tajemství (která ovšem zůstanou jen naše). V Michalovcích se loučíme. Na nádraží si dáváme pivo a shledáváme se s týmem alfa. Klárka zjišťuje, že vlak stojí 23 euro, nasedáme do něj, sedíme 3 (já, Mates a Stavra) bavíme se s 2 sympatickými Slováky. V druhé kupé 3 JJK kouká z okna a Peli myslí, že prší.

26.8.

Vystupujeme okolo 4. ranní v Půchově, kde si vaříme snídani. Hodnotíme výlet, Matyáš odpočívá na lavičce jako správná smažka, Lachtan jako faraon připravený k mumifikaci. Prší. Dále jedeme vlakem úplně sami, až asi po 2 minutách nastupuje 20 pánů s aktovkami, aby po dalších 2 minutách mohli zase vystoupit. V Horním Lidči přesedáme na vlak, který jede až do Pardubic. Dělíme se na 2 celky – já s Matyášem musíme opustit kupé, protože je určeno pro maminky. Nacházíme jiné, spíme v něm až do 8 hodin, kdy nás vyruší klepání na okno. Je to Peli v Olomouce. Oni přestupují, my to nestíháme. Spíme až do 10 hodin, vystupujeme z vlaku, kde na nás už čeká zbytek skupiny, i Ajk s Vikym, kytarou a písní na rtech. Vítáme se a následně loučíme. Každý míří za svým domovem.  

POKUD JSI SE DOSTAL AŽ SEM TAK TĚ OBDIVUJEME A ZÁROVEŇ TI DĚKUJEME A DOUFÁME, ŽE SE TI NÁŠE CESTA LÍBILA! DÍKY VŠEM ZA PODPORU!